Když AI působí spíš tíhu než vzpruhu
Zavedení umělé inteligence v organizacích dnes často nenaplňuje velké vize, se kterými bývá prezentováno. Místo přelomových změn narůstá pocit přetížení – další nástroj, další trénink, další reorganizace. Změna přichází rychle a pracovníci spíš než nadšení cítí únavu, protože AI naráží na unavené lidské zdroje, ne na otevřený prostor pro inovace.
Hlavní problém není samotná technologie, ale způsob zavádění. Mezi lidmi chybí důvěra a vzniká „transformační únava“ – tedy psychické i pracovní vyčerpání z neustálých změn, které často nedávají smysl ani rychlý přínos. A bez motivovaných lidí žádná skutečná změna nenastane.
Proč změny s AI nefungují? Nedůvěra a projektové myšlení místo výsledků
Častou chybou je, že se AI vnímá jako jednorázový projekt s přesně daným začátkem a koncem. Skutečnost je však mnohem komplikovanější – AI potřebuje dlouhodobý rozvoj, postupné začleňování do běžných pracovních činností a především ochotu experimentovat.
Velký problém je také málo praktického zapojení lidí, kterých se změny nejvíc dotýkají – typicky IT, produktové a provozní týmy. Často nejsou do strategického plánování vůbec přizvání a dostanou jen hotové řešení k implementaci. To vede k odporu, frustraci i neúspěchu projektů, protože schází smysluplné propojení se skutečnou prací, ne jen slepá aplikace procesů.
Navíc se mnoho iniciativ utápí v módních slovech typu „agilita“, „transformace“ či „umělá inteligence“. Měří se hlavně postupy, ne reálné výsledky. Když není jasný reálný přínos, začnou zaměstnanci cynicky komentovat další „převratné“ novinky a s pohledem obráceným v sloup přehlížejí pátou verzi stejného plánu.
Technokracie nahrazuje smysl a vize
Únava z transformace se projevuje zejména na úrovni firemní kultury – prodlužuje se čekání na reálnou hodnotu z nových projektů, lidé ztrácejí důvěru ve změnu a manažeři na frontě zůstávají bez dostatečné podpory a kontextu. Často jim není dopřáno čas na adaptaci ani prostor na chyby. Bez jasného vysvětlení a možnosti ovlivnit podobu změn přestávají změny dávat smysl a vzniká deziluze.
Následkem je nejen zpomalení inovací, ale často i odchod kvalitních lidí. Frustrovaný tým má tendenci ztrácet výkon i chuť prosazovat novinky, protože není jasné, proč by se měli ztotožnit s další změnou, která snad ani nemá konkrétní přínos.
Cesta ven: Vlastnictví, smysl a prostor pro malé experimenty
Co tuto únavu v praxi skutečně řeší? Klíčové je dát lidem možnost převzít odpovědnost – nejen za nástroje, ale i za samotnou cestu změny. To znamená organizovat práci okolo konkrétní hodnoty pro zákazníka, nikoli podle organigramu. Nečekat na „dokonalý“ plán, ale upřednostnit rychlé učení a kontinuální úpravy.
Podmínkou úspěchu je také jasná a opakovaná komunikace: Co se mění, proč se to děje a jaký to má přesah do konkrétní praxe. Klíčoví lidé by měli být zapojeni už do začátku – mají možnost o změně diskutovat, testovat ji a ovlivnit. Skutečné vlastnictví nevzniká nařízením, vzniká aktivním podílem.
Výsledkem je, že změna přestane být pouze další „vysoká priorita z boardu“. Rychlé a viditelné pokroky posilují důvěru, že AI může skutečně usnadnit práci a přinést smysluplný posun. Pokud AI není jen přidaným balastem, ale nástrojem, který si můžeme skutečně osvojit, stává se z břemene pomocníkem.
Zdroje: TechRadar Pro